Dědické právo v České republice

I. základní informace

Hmotné právo

České dědické právo je upraveno především v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.

Dědické právo je zákonem chápáno jako právo konkrétního subjektu na pozůstalost, případně poměrný podíl z ní. Pozůstalost přitom tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

Dědictvím se pak rozumí pozůstalost nebo její část ve vztahu k dědici.

 

Kdo může být zůstavitelem?

Za zůstavitele se považuje fyzická osoba, tedy člověk, od okamžiku své smrti.

 

Jak může zůstavitel naložit s majetkem pro případ své smrti?

Zůstavitel může o osudu své vlastní pozůstalosti rozhodnout tzv. pořízením pro případ smrti, kterými jsou (i) závěť, (ii) dědická smlouva nebo (iii) dovětek. Pokud tak neučiní, pak se okruh dědiců řídí tzv. zákonnou posloupností dědiců.

 

Kdo může být dědicem?

Dědicem mohou být jak fyzické osoby, tak i právnické osoby, které již existují v den úmrtí zůstavitele, nebo vzniknou do jednoho roku od smrti zůstavitele.

Dědicem je osoba, které náleží dědické právo, tedy právo na alespoň poměrný díl z pozůstalosti. Dědicem může být každá fyzická osoba bez ohledu na svůj věk a svéprávnost.

 

Kdo je tzv. nepominutelný dědic

Slovy zákona jsou nepominutelnými dědici primárně děti zůstavitele. Pokud tyto z nějakého důvodu nedědí, pak jsou jimi jejich potomci. Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti tzv. povinný díl. Nepominutelný dědic, který je nezletilý, musí dostat z pozůstalosti alespoň tolik, kolik činí ¾ zákonného dědického podílu. Ovšem nepominutelný dědic, který je zletilý, obdrží z pozůstalosti minimálně ¼ jeho zákonného dědického podílu.

Je třeba mít na paměti, že zůstavitel nemůže omezit tento povinný díl nepominutelného dědice, s výjimkou platného vydědění. Takové jednání by se totiž považovalo za zdánlivé a vůbec by se k němu nepřihlíželo.

Právo nepominutelného dědice na povinný díl nezahrnuje právo na podíl z pozůstalosti, ale jen peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.

 

Dědické tituly

České právo rozlišuje tři tzv. dědické tituly, na základě kterých může přejít pozůstalost ze zůstavitele na dědice. Jedná se o dědění ze závěti, na základě dědické smlouvy a ze zákona. Pokud nedojde k dědění podle dědické smlouvy ani ze závěti, dědí se ze zákona. Pokud ale není zákonný dědic, nebo pokud tento nenabude dědictví, stávají se dědici odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.

 

Zřeknutí se dědického práva

Dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem; není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Zřekl-li se někdo dědického práva ve prospěch jiné osoby, má se za to, že zřeknutí platí, jen stane-li se tato osoba dědicem.

Smlouva o zřeknutí se dědického práva vyžaduje formu veřejné listiny; práva a povinnosti z ní však mohou být zrušeny, pokud strany dodrží písemnou formu.

 

Odmítnutí dědictví

Po smrti zůstavitele může dědic dědictví odmítnout, pokud se však jedná o smluvního dědice, nesmí to vylučovat dědická smlouva. Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něj, jako by dědictví nikdy nenabyl.

Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí; má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží. Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká.

K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle, kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá, anebo že dědictví přijímá.

 

Vzdání se dědictví

Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice; učiní-li tak nepominutelný dědic, vzdává se tím také práva na povinný díl s účinností i pro své potomky. Nesouhlasí-li s tím však druhý dědic, k vzdání se dědictví se nepřihlíží.

 

II. Pořízení pro případ smrti

Pořízeními pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.

Závěť

Závěť je v českém dědickém právu definována jako odvolatelný projev vůle zůstavitele, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné nebo více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.

Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná. Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele.

Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.

Závěť jako pořízení pro případ smrti má vždy přednost před děděním ze zákona.

Zůstavitel může sepsat i takovou závěť, kterou rozhodne jen o části své pozůstalosti, v takovém případě zbytek se bude osud zůstavitelova majetku řídit zákonnou posloupností.

Mezi nejužívanější formy závěti patří závěť holografní (tj. napsanou vlastní rukou zůstavitele), závěť alografní (tj. napsanou jinak než vlastní rukou, např. na počítači) nebo ve formě notářského zápisu. Občanský zákoník však upravuje také specifické případy tzv. úlev při pořizování závěti.

1) Závěť holografní

Zůstavitel může sepsat závěť v písemné formě beze svědků tak, že celou závěť napíše vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše.

2) Závěť alografní

Závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

Svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit.

Svědkem nemůže být osoba nesvéprávná, nebo osoba, která není znalá jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí.

Dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka; k platnosti ustanovení závěti učiněného ve prospěch některé z těchto osob se vyžaduje, aby je zůstavitel napsal vlastní rukou, nebo aby je potvrdili tři svědci. To platí obdobně i pro osobu, kterou zůstavitel povolal za vykonavatele závěti nebo která při pořizování závěti působí jako pisatel, předčitatel, tlumočník nebo úřední osoba.

Kdo působil při pořízení závěti nebo jiném právním jednání, pro které tento zákon vyžaduje náležitosti jako pro závěť, jako pisatel, svědek, předčitatel, tlumočník, schovatel nebo úřední osoba, je povinen zachovat o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost, ledaže je zřejmá jiná vůle zůstavitele; poruší-li tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím způsobil.

3) Závěť ve formě notářského zápisu (veřejné listiny)

Zůstavitel může projevit poslední vůli ve veřejné listině, za kterou se považuje notářský zápis.

 

Vedlejší doložky

V závěti lze uvést i vedlejší doložky. Zůstavitel může začlenit do závěti podmínku, doložku času nebo i příkaz. Tyto však nesmějí směřovat jen k zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole ani nesmí zjevně odporovat veřejnému pořádku. Nepřihlíží se ani k vedlejší doložce, která je nesrozumitelná.

Jako nepřípustnou vedlejší doložku občanský zákoník stanoví uložení povinnosti uzavřít nebo neuzavřít manželství. Zůstavitel může v závěti ustanovit také vykonatele závěti nebo správce pozůstalosti.

Dědická smlouva

Dědická smlouva slouží zůstaviteli k ustanovení druhé smluvní strany za dědice. Tato smlouva musí být pořízena pouze ve formě veřejné listiny, pokud by se tak nestalo, jinak je neplatná, popř. může platit jako závěť, pokud má jinak všechny náležitosti závěti.

Dědická smlouva se také podobně jako závěť zapisuje do notářské Evidence právních jednání pro případ smrti vedené Notářskou komorou České republiky, což smlouvě dodává prvek spolehlivosti, poněvadž se jedná o právní jednání, které je v případě úmrtí zůstavitele bezpečně dohledatelné.

Dědickou smlouvu může uzavřít jen zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný. Dále je dědická smlouva limitována rozsahem majetku, kterého se může týkat. Touto smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti, vždy musí její ¼ zůstat volná, aby o ni zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle (ať už ve formě závěti, nebo odkazu nebo dovětku). Pokud by zůstavitel chtěl smluvnímu dědici zanechat i tuto zbývající čtvrtinu, může tak učinit závětí. 

Je důležité zmínit, že dědická smlouva zůstaviteli během svého života nebrání, aby se svým majetkem nakládal podle libosti. Pokud by však zůstavitel pořídil pro případ smrti nebo uzavřel darovací smlouvu tak, že to není s dědickou smlouvou slučitelné, může se smluvní dědic dovolat tzv. neúčinnosti takových právních jednání.

 

Dědická smlouva mezi manželi

Zvláštní ustanovení se týká uzavření dědické smlouvy mezi manželi. Rozvodem manželství se totiž neruší práva a povinnosti z dědické smlouvy, pokud není sjednáno jinak. Po rozvodu manželství se však každý z bývalých manželů může domáhat, aby dědickou smlouvu zrušil soud. Takovému návrhu však soud nevyhoví, pokud směřuje proti tomu z bývalých manželů, který nezapříčinil rozvrat manželství a s rozvodem nesouhlasil.          

Dovětek

Dovětek je dalším případem pořízení pro případ smrti, kterým může zůstavitel zřídit odkaz, nařídit dědici nebo odkazovníku podmínku nebo doložit čas a nebo jim uložit příkaz. Dovětkem nelze povolat určitou osobu za dědice, dovětek totiž není dědickým titulem. Nejčastěji se bude v praxi jednat o určité doplnění závěti o dodatek.

Dovětek se nemusí vždy pořídit spolu se závětí nebo dědickou smlouvou, může být pořízen i samostatně.

 

III. Odkaz

Zůstavitel zřídí odkaz, pokud v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, nejčastěji dědici, aby odkazovníku vydala předmět odkazu. Může se jednat o movitou věc, ale i nemovitou. Odkazovníkem může být jen osoba, která je způsobilá dědit. Odkazem se tudíž odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popř. na zřízení práva. Právo na odkaz uplatňuje odkazovník přímo vůči dědici. Tímto se odkazovník liší od samotného dědice, jemuž nabytí dědictví potvrzuje soud.

Odkazovník má jiné postavení než samotný dědic. Vzhledem k tomu, že odkazovník není dědicem, neodpovídá věřitelům za dluhy pozůstalosti.

Odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů s výjimkou případu, kdy zůstavitel zvlášť přikáže splnění odkazu jednotlivému spoludědici nebo odkazovníku. Zároveň musí každému z dědiců zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina, která není zatížená odkazy. A pokud by zůstavitel zatížil dědice více, má dědic právo na poměrné zkrácení odkazu.

 

IV. Dědění podle zákonné posloupnosti

Pokud nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti, nastane zákonná dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části.

Není-li však ani zákonný dědic, nebo pokud tento nenabude dědictví, stávajíc se dědici odkazovníci podle poměru svým odkazů.

České dědické právo rozlišuje šestero tříd dědiců.

Nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, tak dědictví připadne státu v podobě tzv. odúmrti.

Příbuzenství je vztahem dvou fyzických osob, který je založen na pokrevním poutu nebo na základě osvojení. Rozlišuje se příbuzenství v linii přímé (vztah mezi předkem a potomkem) a v linii vedlejší (ostatní příbuzenské vztahy osob se společným předkem). Přitom je blízkost příbuzenství dána stupněm, tedy kolik narození je dáno mezi dvěma příbuznými v linii přímé a kolik narození je dáno k nejbližšímu společnému předku v linii vedlejší.

Zvláštností českého dědického práva je tzv. několikeré příbuzenství, které znamená, že pokud je někdo se zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z každé strany dědické právo, které by mu jako příbuznému z této strany náleželo.

 

První třída dědiců

V první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem.

Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka.

 

Druhá třída dědiců

Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti.

 

Třetí třída dědiců

Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti.

 

Čtvrtá třída dědiců

Nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele.

 

Pátá třída dědiců

Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá.

Nedědí-li jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému členu. Nedědí-li dvojice, připadne tato čtvrtina druhé dvojici téže strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, připadá dědictví dvojicím druhé strany ve stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu dědictví, která jim připadá přímo.

 

Šestá třída dědiců

Nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem.

Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.

 

B. Procesní právo - řízení o pozůstalosti

Smrt osoby určuje v zásadě lékař, který úmrtí nahlásí obecnímu úřadu, příslušného podle posledního bydliště zesnulého. Zdejší matrika zaznamená úmrtí do matriční knihy úmrtí a uvědomí věcně a místně příslušný soud, který zahájí pozůstalostní řízení usnesením, na základě kterého je notář pověřen jako soudní komisař k provedení řízení o pozůstalosti podle rozvrhu řízení o pozůstalosti. Pozůstalostní řízení ovšem může být zahájeno i na návrh dědice, zejména, pokud zůstavitel zemřel v zahraničí. Dědické řízení musí být zahájeno vždy, i když zůstavitel nevlastnil žádný majetek.

Prvním úkonem notáře je tzv. předběžné šetření. Pověřený notář si předvolá osoby, které jsou obeznámeny s rodinnými a majetkovými poměry zesnulého - nejčastěji vypravitele pohřbu. Smyslem předběžného řízení je zejména zjistit možné  dědice, získat informace o zanechaném pořízení pro případ smrti a zjištění majetkových poměrů zůstavitele, včetně existence případného společného jmění manželů. Toto šetření slouží pouze jako prvotní obeznámení notáře s majetkovými a rodinnými poměry zůstavitele, veškeré důležité informace si zjišťuje notář sám prostřednictvím veřejných databází a spoluprací s jinými institucemi (banky, katastru nemovitostí apod.).

Po skončení předběžného šetření si notář zjišťuje informace o zůstaviteli sám, nejčastěji prostřednictvím Evidence právních jednání pro případ smrti vedené Notářskou komorou České republiky, kde hledá informace o případné existující závěti, dědické smlouvě nebo jiných podkladech sloužících k dědickému řízení. Okruh dědiců ověřuje v centrální evidenci obyvatel. Přehled o vlastnictví nemovitostí notář získá z katastru nemovitostí a v případě peněžních účtů se může obrátit přímo na banku.

Pokud zůstavitel nezanechal žádný majetek patřící do jeho pozůstalosti, notář řízení zastaví. Zanechal-li zůstavitel jen majetek s nepatrnou hodnotou, nebo majetek bez hodnoty, pak majetek vydá tomu, kdo vypravil pohřeb zůstavitele a současně se dědické řízení zastaví.

Jakmile si notář objasní veškeré skutečnosti potřebné pro vedení pozůstalostního řízení, nařídí tzv. konečné jednání. Na konečné jednání svolá notář veškeré možné dědice a poučí je o jejich dědickém právu a taktéž o jejich právech a povinnostech.

V případě, že se dědici dohodnou na vypořádání svých dědických podílů, vydá notář usnesení o schválení dohody o dědictví. Pokud se dědicové nedohodnou, vydá usnesení, podle kterého bude dědictví rozděleno dle zákonných podílů. Po nabytí právní moci usnesení je dědické řízení v zásadě ukončeno. Pokud byla součástí dědictví nemovitá věc, samotný notář ohlásí změnu vlastníka v katastru nemovitostí.

Na konci celého řízení notáři náleží odměna za jeho služby, která se vypočítává podle notářského tarifu, a to v návaznosti na hodnotu dědictví.

V případě, že se po pravomocném skončení dědického objeví majetek zůstavitele, který nebyl zahrnut do pozůstalosti, je tento majetek dodatečně projednán.

 

 

Autoři:

JUDr. Vojtěch Steininger, LL.M.

Mgr. Hedvika Hartmanová

Hartmanová & Steininger, advokáti
Maiselova 3
CZ – 110 00 Praha 1
Česká republika


Email: info@hast-ak.com
Internet: www.hast-ak.com

 

Copyright © 2017


Právní stav k 1.9.2017.

Tento informační materiál byl zpracován s nejvyšší pečlivostí. Přesto autoři neodpovídají za správnost údajů, pokynů nebo případných rad, ani za tiskové chyby.

Tento informační materiál je včetně všech svých částí chráněn autorským zákonem. Jakékoli použití bez souhlasu autorů je nepřípustné a trestné. To platí obzvláště pro zhotovování kopií, překlady a jakékoli použití v elektronické podobě.

Tento materiál slouží pouze jako všeobecná a předběžná informace o aktuálních tématech, nejedná se o poradenství. Nezohledňují se v něm žádné zvláštní okolnosti ani zvláštní požadavky případných adresátů. Jeho adresáti by si proto měli vždy vyžádat příslušné profesionální právní služby k uvedeným informacím. I přes pečlivé sestavení tohoto materiálu nemohou autoři zaručit přesnost a úplnost informací zde obsažených a nepřebírají jakoukoliv odpovědnost za konání nebo zdržení se konání na základě informací obsažených v tomto materiálu.

Informace pro spotřebitele

Copyright © 2014 - JUDr. Vojtěch Steininger, LL.M., Mgr. Hedvika Hartmanová. Všechna práva vyhrazena.

Webovou prezentaci vytvořil a spravuje SMART-page.cz